Marcel Deli

Narozen v roce 1971 v Děčíně, kde stále žije. Je ženatý a má dvě děti. Autor humoristického blogu KLAUNŮV ŘEV, kde prezentuje svou vlastní povídkovou tvorbu. Jeho velkými vzory jsou Jaroslav Hašek, Zdeněk Jirotka a Miloslav Švandrlík. Částečně i pánové Šimek s Grossmanem.
Mimo internet publikoval mystifikační text Tajemství děčínského podzemí v týdeníku Princip a povídku Návnada v kulturním měsíčníku Enter. Získal čestné uznání za povídku Jak u nás málem došlo k inovacím v soutěži Literární Varnsdorf 2012. První místo a absolutní vítěz v kategorii próza 19 a více let v literární soutěži „V srdci Děčína, Děčín v srdci 2013“ za povídku Návnada. V roce 2016 získala jeho kniha Husákovy děti aneb Mistrovství světa ve lhaní čestné uznání od poroty Ceny Miloslava Švandrlíka.

Proč vlastně píšete?

Proč?! Nabízí se odpověď, že když už jsem se to v první třídě naučil, byla by škoda toho v životě nevyužít. Ale dobře. Budu vážný. Prostě mě baví bavit lidi. Už od mala. A pak je tu i druhý důvod. Příliš mnoho fantazie, která chce z hlavy ven. Kdyby tam zůstala, nebyl bych venku já. Byl bych nejspíš na uzavřeném oddělení.

Kdy jste začal psát tak, aby se tomu dalo říkat začátek literární dráhy?

Zřejmě ve chvíli, kdy jsem si založil blog s názvem Klaunův řev a ten začali číst i lidé, které jsem osobně neznal a světe div se – líbilo se jim to. První povídky, které jsem nepouštěl na veřejnost takzvaně na první dobrou, ale začal jsem si s nimi hrát a přemýšlet o nich, jsem zveřejnil právě tam. A za takový řekněme skutečně oficiální začátek, kdy jsem se dostal do toho pochybného světa literátů, považuji chvíli, kdy si za mou knížku zaplatil první člověk. Plácání po zádech je hezká věc, ale to, že je někdo ochotný otevřít peněženku za vaše žvanění zaplatit, je úctyhodné.
A mimochodem. Hodně doufám, že chvíle, kdy začnu psát tak, aby se tomu dalo říkat konec literární dráhy, je ještě hodně daleko.

Co se vám v literatuře dosud nepovedlo?

Vydat sbírku poezie. I když v mém případě je drzost těm rýmovačkám říkat poezie. Ovšem není všem dnům konec. Všem dnům konec bude, až to vyjde.

A co se vám naopak povedlo?

Knížka Husákovy děti aneb Mistrovství světa ve lhaní. S tou jsem spokojený. Jsou s ní spokojení čtenáři a byla s ní spokojená i porota Ceny Miloslava Švandrlíka, která jí přidělila čestné uznání, takže se dostala mezi tři nejlepší humoristické knihy roku 2016.

Co se píše líp? Fikce, nebo příběhy založené na tom, co jste prožil?

Fikce založená na reálných střípcích ze skutečného života. Někdy stačí zaslechnout a domyslet si. Ovšem vzhledem k tomu, že jsem se při psaní rozmáchl od parodií na detektivky, retro novelu, komediální horor až po hospodský tlach, je většina příběhů a historek založená na fikci.
Ostatně, můj reálný život je vlastně tak fádní, že si nedovedu představit, co bych psal, kdybych psal jen to, co jsem prožil. Byl by to jen hodně nudný deníček. Ale kdo ví?! Jako literatura pro nespavce, vhodná k uspání, by to možná mělo úspěch.

Kdy obvykle píšete?

Když mám čas, náladu a když mě dcera pustí k noťasu. A hlavně když mám nápad. Jinak mi na denní době a ročním období nijak zvlášť nesejde.

Se kterou svou literární postavou byste se chtěl setkat?

S panem Hroudou ze Hřbitova prasátek a pak s mým alter egem Markem z Husákových dětí.

„Vedle šaten tenisových kurtů ležel kus ruky“? Jaké pokračování vás napadne, když si přečtete začátek tohoto textu? (Půjde spíš o detektivní povídku, nebo o humoristický román?)

Správce kurtů Karel se sehnul, a opatrně ruku uložil do igelitového sáčku. Uznale přitom pokýval hlavou. „Kvitová má neskutečnej servis. Nechápu, proč při tréninku Lojza tou raketou radši neucuknul. Ten míček nikdy vrátit nemohl!“
No vidíte. A je to mikropovídka.

Kdo myslíte, že jsou vaši čtenáři? Jak si je představujete?

Oba znám, takže je mohu detailně popsat! Tak dobře. Občas dostanu na autorském čtení otázku, jaká je má cílová skupina. Víte co jsem zjistil? Já nic takového nemám. Čtou mě jak děti, tak dospělí. Jak popeláři, tak doktoři. Jak muži, tak i ženy.
A jak si je představuju? No snad se při čtení aspoň usmívají. A je jeden konkrétní případ, který mívám před očima. Jednou mi můj bývalý kolega vyprávěl, že jeho dvě vnučky si četly Husákovy děti. Bylo už pozdě, tak je zahnal spát. Za půl hodinky si je šel zkontrolovat a ty dvě si dál četly pod peřinou při baterce. Tak to je nádherná představa. Nic víc prostě není!

Kolik knih naopak za rok přečtete? Co je to za knihy?

To je různé. Zhruba jednu za měsíc a jde o všechny možné žánry. Od románů přes historické knihy až po povídky a poezii. Zkrátka, co mi přijde pod ruku. S jedinou výjimkou. Dívčí románky. To je muže nedůstojné. Dívčí románky a růžové trenky.

Máte nějaký spisovatelský vzor?

J. Hašek, B. Hrabal, M. Švandrlík, Šimek s Grossmanem a další a další a další. Mě baví tolik spisovatelů, že vlastně žádného nemůžu označit jako svůj největší vzor.

Knihy Marcela Deliho