Žije v Bystřici a podle odpovědí na náš profilový dotazník má rád kávu a pohodlné křeslo nebo postel. To je ideální kombinace pro někoho, kdo se věnuje knížkám. Jeden z nejplodnějších autorů Jiných knih Pavel Šimík Šíma se jimi skutečně zabývá intenzivně, a to nejen jako spisovatel, ale také jako kritický čtenář.

Na našem serveru publikoval také knížku o psaní a radami, jak by měli autoři přistupovat ke své tvorbě, se zabývá i v rozhovoru. Říká, že kromě špetky talentu je důležitá hlavně houževnatost, a doporučuje, aby každý, kdo chce publikovat, nezůstával spokojený a do své tvorby se důkladně položil.

Jak dlouho už se věnujete psaní?

Uf, tak to už je… víc jak dvacet let.

Stalo se, že jste už něco nedopsal? A když už jsme u toho, kolik jste toho za tu dobu stačil napsat?

No, není toho mnoho! Pět novel, další tři jsem nedokončil a také jsem napsal několik desítek povídek…

Píšete pořád, nebo jen někdy? A kdy a kde vůbec píšete?

Když mám náladu a čas a také když mě chytí múzy!

Věříte na múzy? Nebo v ně? Či jak se tomu říká?

Vy ne? Na ty éterické bytosti, které autorům šeptají do ouška sladká slova… Spíše než o múzy jde o určité rozpoložení, bez kterého to prostě nejde! Jako když jdete na ryby, ale ty zrovna neberou, můžete tam prosedět půl dne, ale bez valného výsledku…

Čeho si na psaní nejvíce ceníte?

Právě toho psaní! Být duší někde jinde, stvořit si svůj vlastní svět a oživit jej svými postavami a dělat si v něm, co se mi zlíbí… Bohužel to nefunguje vždy, občas si jednotlivé postavy dělají samy, co chtějí, a děj se vybere docela jiným směrem, než člověk původně zamýšlel…

Když jsme u toho, publikoval jste někdy? Myslím knižně…

Ne, jen na Internetu… Knižně mě zatím nikdo nevydal, nejspíš se nehodím do žádné edice nebo nakladatelského záměru!

Trápí vás to? Štve a hněte, jak se říká?

Ani ne, zvykl jsem si…

A není to škoda?

Když se tak ohlédnu za svou tvorbou a těmi roky strávenými u psacího stroje a klávesnice počítače… Ani se nedivím, že jsem nevyšel v papírové podobě!

Není to jen falešná skromnost?

Věřím, že se mám stále co učit…

Co byste vzkázal začínajícím autorům? Kdybyste měl možnost jim nějak pomoci?

Ať neházejí flintu do žita, a pokud to se psaním myslí doopravdy, ať se nevzdávají… Jen ten, kdo se o to neustále pokouší a stále se snaží vytříbit svůj styl a hlavně se chce v psaní najít, ten může v budoucnu něco dokázat. Nejdůležitější je nebýt se svým psaním spokojený a pořád se snažit o zvyšování nároků na sebe sama!

Máte na mysli onu pomyslnou laťku?

Přesně tak. Autorům nepomůže, když se budou poplácávat po ramenou a říkat si, jak jsou dobří, zatímco jejich tvorba tomu nebude odpovídat…

Co korektura a vy? Máte rád opravy svých textů? Ony dokončovací práce, jak se říká?

Nesnáším to! Nesnáším to nikdy nekončící přepisování, mazání a dopisování… Chvála bohu za počítače! Ale pokud se chce autor prosadit, musí sám na sobě neustále pracovat a nespokojit se byť i s malým vítězstvím…

Neusnout na vavřínech?

Přesně tak! Vždy je co zlepšovat…

A nebojíte se, že pro samé opravy a pilování nebude nikdy čas na vlastní publikaci?

Autor by měl vědět, kdy přestat a kdy předvést svůj text širokému publiku. Jak jinak by se mohl dozvědět, jak moc je jeho práce dobrá?

Máte rád kritiku? Kritizujete rád?

Máte na mysli konstruktivní kritiku?

Ano, právě tu mám na mysli. Na které straně oné pomyslné barikády byste stál nejraději? Jako kritik, nebo kritizovaný autor?

Pokud se týče mých prací, rád se dozvídám, kde mi to skřípe. Autor není schopen vidět svou práci plně jinýma očima, vždy bude postižen oním… já tomu říkám autorská slepota. Jde o stav, kdy si autor myslí, že je jeho práce dobrá a že v ní vychytal vše, co se dalo, avšak opak bývá mnohdy pravdou!

A co kritik ukrytý ve vás?

Pokud můžu, rád pomůžu druhým autorům, ovšem ne vždy se jeden trefí…

Také občas šlápnete vedle? Jak se pozná dobré dílo, ať už jde o povídku, novelu, nebo báseň?

Dotyčný text musí mít duši, musí být o něčem a musí mít patřičnou formu. Jinak se píše poezie a jinak próza. Nejde o to jen zaplnit určitý počet normostran, ale ten text musí o něčem vypovídat. Stačí se jen podívat kolem sebe, například takoví politici – nadělají řečí a vy nakonec zjistíte, že mluvili o ničem a dohromady nic neřekli…

Chtěl byste být také politikem?

Chraň bůh, pryč od politiky… Ne, stačí mi, když můžu být autorem a kritikem!

Dejme tomu, že máte v rukou nějaký text, který je vcelku dobře napsaný, jak poznáte, že má autor talent?

Je to jako s filmem. Stačí se podívat, jakou má daný snímek kompozici, jak se v něm pohybují herci, co říkají, jaký je děj, hudba, jaké efekty a o čem že to vlastně je. I film musí mít duši, musí o něčem vypovídat, poukazovat na určitý problém, může a nemusí nabízet řešení, a podobné je to i s texty, tedy povídkami a básněmi…

Stejně tak jako lze natočit dobrý nebo špatný film, lze také napsat dobrou nebo špatnou knihu či sbírku básní? Co by měl takový dobrý autor ovládat?

Měl by umět psát spisovnou češtinou… Tedy lépe řečeno: nedělat v textu pravopisné chyby, měl by umět rozčlenit text do odstavců a kapitol. Dobrý autor se nedívá, jak se co píše, ale pracuje s postavami, popisy prostředí i samotným dějem… U poezie samozřejmě pracuje i s jinými věcmi, jako jsou verše, rýmy, rytmus a podobně…

Promiňte, že vás vyrušuji, ale každý přece děláme chyby, nikdo není neomylný a každý má právo na omyl…

A od čeho je tu potom kontrola pravopisu, že? Ale teď vážně. Pokud neumíme správně česky, pak musíme přemýšlet nejen nad samotným příběhem, ale také nad tím, jak se co správně píše. Je to zbytečná práce navíc. Nehledě na to, že každý dobrý autor má v sobě byť jen špetku talentu a za sebou moře práce. Je to jako s diamantem, může být sebekrásnější – myšleno v surovém stavu –, ale tu opravdovou krásu a hodnotu mu dá až jeho vybroušení do patřičného tvaru. Autor, který má talent, ale nepíše, se podobá spíše tomu diamantu v surovém stavu. Jen jeho píle a ochota postupovat vpřed a chuť autorsky růst z něj může udělat diamant broušený… Po kterém je větší poptávka a tím vzroste i jeho cena!

Není to tedy o tom, umět se správně prodat? Tedy vystihnout ten správný okamžik?

To určitě ano, ale tady záleží také na štěstí a určitých obchodních schopnostech. Stačí jen mít alespoň špetku z toho, o čem tu byla řeč, umět správně používat slova a umně je poskládat do vět a také vědět, o čem chce člověk psát a patřičně to podat…

Co je na psaní nejtěžší? Myslím, nejen v tom prosadit se, ale ve vlastní tvorbě?

Dokončovací práce! Ono pilování a broušení textu k dokonalosti. Je to práce do úmoru a nikdy nevíte, zdali vám něco neuniklo, ať už po stránce gramatické, či stylistické!

Myslíte si, že začínající autoři na toto hřeší? Tedy že nevěnují patřičnou pozornost právě oněm dokončovacím pracím?

Určitě, pokud by se chtěl dotyčný autor prosadit a vyjít knižně, měl by jeho text být na odpovídající úrovni. Pokud v něm bude moře gramatických a stylistických chyb, skončí jeho rukopis nejspíš někde v koši a v lepším případě jej sežerou myši…

Dá se psaní naučit?

Určitě! Naučit se dá nejen gramatice, ale také stylistice. Člověk však musí mít vůli a chuť psát a také musí mít onen talent, bez kterého to nejspíš nepůjde. Psát přece umí kdekdo, učíme se tomu už od první třídy základní školy, ale psát o něčem, to je již věc jiná…

Není tomu tak, jako v tom přísloví: Mnoho povolaných, ale málo vyvolených? A ne každému je shůry dáno? Co je podle vás nejdůležitější: píle, nebo talent?

Podle mne obojí, ale jedno bez druhého se neobejde. Stejně špatný může být autor, který je talentovaný, ale nevypsaný, jako ten autor, který má talentu poskrovnu, ale už toho hodně napsal…

Když už se pořád točíme okolo toho psaní, dá se opravdu, ale opravdu poznat, že ten nebo ten na to skutečně má?

Uf, to je těžká otázka… Jak poznáte nejlepšího pěvce? Podle jeho zpěvu. Jak poznáte nejlepšího malíře? Podle toho, co namaloval. Stejně tak nejlepší spisovatel se pozná podle toho, co napsal…

V čem je podle vás ono tajemství úspěchu ve psaní?

V tom, dát do své tvorby také kus sebe sama, nejen té lásky ke psaní, ale i kus své duše, nebo svého srdce… Těžko se to popisuje, člověk to musí prožít!

Je tedy psaní něco jako vnitřní naplnění? Naplnění vlastní touhy po tom něco vytvořit a nechat za sebou? Ono nutkání po vyjádření se určitým způsobem, stejně jako například i v jiných profesích, ať už zpěvem, malbou, sochou, nebo knihou?

Ono se to bude nejspíš zdát jako klišé, ale pokud se do své tvorby patřičně nepoložíte a takřka jí nepropadnete, pak zcela jistě nic hodnotného nevytvoříte, maximálně tak nějaký ten polotovar…

A ještě jednu z posledních otázek: Co je to být spisovatelem, podle vás a vašeho skromného úsudku, smím-li to tak nazvat?

Nejde o to, být spisovatelem myšleno profesně, na světě je mnoho spisovatelů a ne všichni jsou dobří a na výši. Stejně tak najdete v knihkupectví mnoho knih a ne všechny stojí za přečtení…

Ale?

Jde o ono vnitřní naplnění a potřebu být něčím, nebo někým, a něco pro sebe nebo pro druhé udělat. Překonat svůj vlastní stín i hranici vlastního poznání a pokusit se vytvořit cokoliv, co vás převyšuje už svou vlastní podstatou. Nejde jen o to, něco napsat, ale oživit daný text sebou samým, jako když kdysi na začátku světa Bůh řekl: ‚Budiž světlo!‘ A jeho přání se stalo skutkem! Zde myšleno zcela metaforicky…

Jaký je potom rozdíl, mezi dobrým a špatným autorem, ať už poezie, nebo prózy?

Špatný autor si myslí, že je dobrým autorem a že už na sobě nemusí pracovat, zatímco dobrý autor stále pochybuje o své tvorbě a schopnostech!

Pochybujete o sobě?

Ano, stále o sobě pochybuji!

Pak tedy platí vaše vlastní slova, že je stále se co učit!

Ano, pořád je co zdokonalovat! Hlavní je neusnout na vavřínech a pokoušet se dál jít svou vlastní cestou. Najít sám sebe, svůj vlastní styl a hledat neotřelá témata, či ta již zažitá podat způsobem, který tu ještě nebyl…

Lehce se o tom mluví, ale hůře se to dělá, že ano?

Přesně tak… Jedna věc je o psaní diskutovat a jiná je psát!

Než se rozloučíme, mohu se zeptat na to, zda je možné, aby byl autor – dobrý autor – se sebou zcela spokojen?

Dobrý autor se sebou samým spokojen nikdy nebude na sto procent! Čím je autor spokojenější, tím více by na sobě měl ještě pracovat!

A úplně na závěr, co by neměl žádný autor postrádat, pokud by chtěl opravdu vycházet i knižně?

Měl by se umět prodat. Ono se sice říká, že dobré ovoce se prodává samo, ale mnohdy je tomu třeba pomoci. Není nad známosti, konexe nebo tipy dobrých přátel. Dneska existuje na trhu řada nakladatelství, která vaši práci vydají knižně, ale budete si muset také za to zaplatit! Nic není zadarmo, jak se říká: za peníze v Praze dům. A za peníze vám dneska udělají i korekturu, ovšem, který spisovatel má tolik finančních prostředků, aby si to vše mohl dovolit? Bude rád, když mu něco vyjde, a těch několik kousků jej zase nevytrhne…

Ale to pak vypadá, jako byste hanil onu snahu prosadit se v reálném světě, nebo se snad mýlím?

Taková je realita, mnoho i dobrých autorů ztroskotá na tomto posledním kroku a uchýlí se raději k publikaci na Internetu, kde to nestojí takřka žádné peníze. Nebo přestanou psát či píší jen do šuplíku, protože v tom nevidí žádný smysl…

A není to škoda?

Je, důležité je nebát se prezentovat na veřejnosti a každý časem přijde na to, jak moc touží po tom, stát se autorem povídek, novel nebo básní a jak moc tíhne k této tvorbě. Zda má chuť se učit a pracovat na sobě, nebo to vzdá a raději se bude věnovat něčemu jinému…

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů v další tvorbě, ať už autorské, nebo kritické…

Rádo se stalo!

Knihy Pavla Šimíka Šímy